Ošetřoval členy brněnské polární expedice a prová-
děl vlastní výzkum reakce lidského těla na stres.

Šestnáct členů expedice brněnské Masarykovy univerzity se postupně vrátilo z univerzitní výzkumné stanice v Antarktidě. Mezi posledními do Brna dorazil také lékař výpravy Martin Slezák, jinak odborný asistent na klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ve Fakultní nemocnici Brno.

Omrzliny na závěr

„Z mého pohledu se vlastně všechno vyvíjelo skvěle – léčil jsem jen pár nachlazení, nějaké bronchitidy, drobné pracovní a kuchyňské úrazy,“ pochvaluje si MUDr. Slezák.

Až úplně na závěr pobytu některé členy expedice, včetně doktora Slezáka, postihly drobné omrzliny. „Prochladli jsme při vykládání kontejneru s novým vybavením, který na základnu dopravil ledoborec chilského námořnictva. Vykládání trvalo více než 20 hodin,“ popisuje doktor Slezák. „Ale omrzliny byly naštěstí úplně lehké, stačilo se na lodi ohřát a všechno bylo v pořádku.“

Ledoborcem na jih

Expedice cestovala v půlce ledna letecky do Chile, do patagonského přístavného města Punta Arenas, a odtud ledoborcem chilského námořnictva na antarktickou stanici. Masarykova univerzita ji postavila na ostrově Jamese Rosse, který leží kousek severně od jižního polárního kruhu. Tato výprava byla již osmá, kterou univerzita vyslala. Vědci na základnu jezdí v době, kdy je na jižní polokouli léto a teplota na místě se pohybuje mezi -10 °C a nulou.

Výzkumníci zkoumali klimatické podmínky a zjišťovali, jak na jejich změny reaguje vegetace. Porovnávali také mikroorganismy a parazity antarktických ryb.

S opatrností na skalách

Na výpravy do okolí vyráželi pěšky. „Neměli jsme žádný dopravní prostředek. Určité nebezpečí hrozilo při lezení po skalách při sbírání vzorků. V takových končinách ovšem každé riziko zvažujete ještě pečlivěji než doma a v horách se opravdu pečlivě jistíte,“ popisuje Martin Slezák. Kdyby totiž někdo přišel k většímu úrazu, na něž by běžné vybavení nestačilo, bylo by nutné požádat o pomoc argentinskou stanici vzdálenou 80 kilometrů.

„Naštěstí to nebylo zapotřebí,“ shrnuje doktor Slezák, který měl i své vlastní výzkumné úkoly. Zaměřil se především na zkoumání adaptace člověka na stres vyvolaný pobytem v extrémních podmínkách.

Účastníky zajímal „funkční věk“

Martin Slezák zkoumal adaptaci vegetativního nervového systému na zátěž při pobytu v extrémnějším prostředí polární stanice.

„To je možné sledovat metodou analýzy variability srdeční frekvence,“ popisuje. „Řízení srdeční frekvence je velmi složitý proces s mnoha zpětnovazebními mechanismy a podléhá cyklickým změnám v čase podle aktuálního vyladění autonomní regulace – vlivu sympatiku a parasympatiku. Provádí se kontinuální záznam zjednodušeného EKG po dobu 15 minut, kdy se střídá leh – stoj – leh vyšetřované osoby a software přístroje vyhodnotí několik parametrů změn srdeční frekvence. Pro účastníky expedice byl nejzajímavější souhrnný ukazatel, tzv. ‚funkční věk‘ který orientačně vyhodnocuje kondici porovnáním s věkem kalendářním.“

Výsledky těchto analýz budou k dispozici v příštích týdnech. K nim se přidají i údaje o analýze vlasů účastníků expedice: do nich se totiž průběžně ukládá stresový hormon kortizol, takže se z nich dá zpětně i určit přibližná úroveň stresu i několik měsíců nazpět.

Mořská nemoc u mysu Horn

A největší vlastní zdravotní problém, na který lékař výpravy vzpomíná? „Trpěl jsem mořskou nemocí, když ledoborec proplouval rozbouřeným mořem kolem proslulého mysu Horn,“ říká doktor Slezák. „Ale dalo se to přežít.

Jednou jsem zkusil lék zvaný Stugeron (cinnarizin) a zdálo se, že funguje. Jinak se mi osvědčilo držet se doporučení zkušených námořníků – mít pokud možno stále plný žaludek.“

Čtěte také: Exotická „dovolená“ zachraňuje životy