Experimenty určí, jestli lze pozastavit životní funkce těžce zraněného, ošetřit poranění a pacienta zase oživit.

Pozastavení životních funkcí, čili jakási obdoba hibernace, je metoda, kterou znají milovníci science fiction, ale také ti, kdo si pamatují výzkumy staré něco přes deset let – ty se ovšem týkaly pokusných prasat.

Teď tuto metodu vyzkoušejí lékaři z Lékařského centra Pittsburské univerzity. V americkém Pittsburghu však budou metodu ověřovat na reálných pacientech, kteří utrpí velmi závažné střelné či bodné nebo řezné zranění a sanitka je přiveze ve stavu na samé hranici života a smrti.

Ochlazený pacient

Metoda zahrnuje výměnu veškeré pacientovy krve za studený solný roztok, který rychle ochladí tělo a zastaví téměř veškerou buněčnou aktivitu. Díky pozastavenému metabolismu mohou buňky přežít i bez kyslíku. Pacienta je tedy možné odpojit od přístrojů a chirurgové budou mít podle očekávání až dvě hodiny na dostatečné ošetření nejnebezpečnějších zranění. Pak pacienta zpětnou výměnou krve, ohřátím a resuscitací přivedou k životu.

Ochlazování pacienta (s využitím pytlů s ledem a zajištěním průtoku krve přes externí chladicí systém) už chirurgové někdy používají před operací srdce či mozku, díky čemuž získají extra 45 minut, protože ochlazený mozek díky tomu déle vydrží i bez zásobování kyslíkem. Metoda ovšem vyžaduje pečlivou přípravu.

V Pittsburghu tedy budou něco propracovanějšího zkoušet pohotově, bez individuální přípravy, protože příjezd umírajícího pacienta se nedá naplánovat.

Pokus i bez souhlasu účastníka

Průkopníkem metody je chirurg Peter Rhee, který ji už v minulosti úspěšně vyzkoušel na prasatech. Nyní ji konečně smějí lékaři ověřit i na umírajících lidech, protože americký Úřad pro potraviny a léky pokus povolil, přestože pacienti vzhledem ke svému stavu nemohou poskytnout informovaný souhlas.

V příštích měsících se tedy ukáže, zda půjde hranici smrti zase o něco posunout.

Zdroje:

Pokusy s prasaty popisuje v roce 2002 Surgery, doi: 10.1067/msy.2002.125787

Současnou přípravu experimentu popisuje např. New Scientist zde.