Z přednášky profesora Cyrila Höschla, ředitele Národního ústavu duševního zdraví.

Umění je pro člověka životně důležité, skýtá mu evoluční výhodu – řekl prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych., ředitel Národního ústavu duševního zdraví, ve své prezentaci v rámci cyklu přednášek Týden mozku 2014.

Její základní myšlenky teď Klub doktora Vlacha přináší.

Nikoli jalové, ale užitečné

Umění a hra. Zdánlivě „jalové“ činnosti, které člověku podle častého přesvědčení nepřinášejí žádný praktický užitek. Výzkumy však ukazují, že právě umění a hra jsou pro přežití člověka naprosto zásadní a v průběhu jeho vývoje mu poskytly důležitou evoluční výhodu.

Tlupa se zvětšuje, mozek se mění

Jednou ze zásadních věcí, kterými se my lidé lišíme od zvířat, je mohutný rozvoj části mozku zvané neokortex. Výzkumy ukazují, že zásadní vliv na vývoj této části mozku měl nárůst počtu jedinců v sociálních skupinách.

„Neokortex, kterému se metaforicky říká také „sociální mozek“, se zřejmě vyvinul z nutnosti mentálně obsloužit komunikaci mezi větším množstvím jedinců – tak, jak narůstaly počty členů sociálních skupin, v nichž naši prapraprapředci žili.

Čím je skupina větší, tím větší je počet interakcí, u nichž je nutné rozeznávat jednotlivé subjekty. Pokud se počet jedinců zvyšuje, tyto interakce narůstají geometrickou řadou,“ popisuje profesor Höschl.

Obtížná identifikace jedinců

S větší skupinou tak nesmírně vzrostou nároky na zpracování informací, aby jedinec byl schopen rozpoznávat ostatní. To kulminuje v případě, kdy má skupina šedesát a více členů, kdy identifikovat jednotlivce fyzicky prostřednictvím takzvaného groomingu, neboli opečovávání, již není prakticky možné, neboť jedinec by na tuto aktivitu musel vynaložit denně tolik času, že už by „nestíhal“ pro život důležité aktivity jako obživa, obrana, nebo reprodukce.

Řeč jako obsluha mezilidských vztahů

„Zdá se, že proto se vyvinuly vokalizace, což znamená tvorbu zvuků, z nich se vyvinuly melodické exprese, které považuji za předchůdce řeči. Vznikla tak ‚zvuková obsluha‘ teď již mezilidských vztahů – a v tomto momentě lze mluvit o základu lidské kultury. Vokalizace a melodické projevy se ostatně dále vyvinuly ve zpěv, potažmo hudbu,“ popisuje profesor Höschl.

Ač se to na první pohled nezdá, umění, potažmo hra, jsou pro člověka životně důležité.

„Hra, ať už na hudební nástroj, nebo hra ve smyslu ‚hraní si‘ – například na babu, je velmi důležitým mechanismem, kterým se trénuje předvídání toho, co udělá vaše okolí. To nám umožňují tzv. zrcadlové buňky v mozku, které se ‚zapínají‘ ve chvíli, kdy pozorujeme někoho jiného, jak provádí činnost, kterou my umíme také. V mozku se pak aktivují stejné buňky, které by byly aktivní v případě, že bychom danou činnost vykonávali sami,“ vysvětluje profesor Höschl.

Empatie jako základ přežití

Díky zrcadlovým buňkám se dokážeme vcítit do toho, co ten druhý prožívá a také předvídat, co udělá – a to je evolučně nesmírně důležité. Tyto zrcadlové buňky se aktivují právě při hře – povšimněme si, že v mnoha jazycích je slovo hra (play, spiel) pojmenováním právě pro činnost, která tuto funkci plní – ať už uměleckou, nebo sportovní.

„Zdánlivě tak jalové a nepotřebné činnosti jako umění a hra jsou možná základem našeho přežití, protože nám pomáhají trénovat ty systémy mozku, které nám umožňují vyznat se ve světě, vcítit se do druhých, včas předvídat nebezpečí a vlastně přežít. Když tyto systémy onemocní, například při schizofrenii, kdy dochází k nesprávnému pospojování jednotlivých struktur, jsou právě tyto zdatnosti postiženy – schopnost vcítit se do druhého, empatie, schopnost udržet a definovat hranici mezi sebou a ostatním světem,“ přibližuje profesor Höschl.

Krása jako motiv

Jaké mechanismy však hru pomáhají udržovat při životě? Naši prapředci sotva měli hluboké znalosti evolučních mechanismů, aby věděli, že hra je pro ně životně důležitá.

„Vyvinuly se principy, které hru udržují v chodu – jedním z nich je prožitek potěšení, krásy. Děláme to, u čeho pociťujeme určitou libost – a krása je derivátem libosti. Krása se tak v přírodě vyskytuje jako mechanismus, který pomáhá udržovat ‚hru‘ v chodu – zpíváme, tancujeme, radujeme se z pocitu vnitřní potřeby se tímto způsobem uplatnit, a to často navzdory tomu, že rozumově pro to nemáme žádné odůvodnění,“ uzavírá profesor Höschl.