Svůj zdravotnický program představuje v Klubu doktora Vlacha poněkud neobvyklé sdružení.

Řád Strážců koruny a meče vystoupil ze své anonymity do veřejného života v květnu 2012.

Jeho základním cílem je přetransformování 55 procent nevoličů ve voliče a to i přesto, že sám nemá žádné politické ambice. V souvislosti s touto snahou, přesvědčit občana o jeho odpovědnosti k sobě samému, vytvořil Řád vize v několika oblastech života. S úctou si dovolujeme zde předložit odborné veřejnosti vizi Řádu o budoucí cestě našeho zdravotnictví.

České zdravotnictví je zatím stále na vysoké evropské úrovni, i přes kritický nedostatek financí s restriktivním trendem, odchody mladých i zkušených lékařů do okolních zemí a menší zájem nejkvalitnějších studentů o medicínu a další zdravotnické profese. Tuto nepříznivou bilanci je třeba co nejdříve zastavit, abychom mohli i nadále zajistit kvalitní a dostupnou zdravotní péči pro všechny vrstvy obyvatel. Je potřeba konečně seriózně přiznat, že nelze dosahovat „evropské kvality zdravotní péče za české peníze“, tedy při stávajícím modelu financování českého zdravotnictví.

Jak chceme dosáhnout zlepšení, aniž bychom museli vyměňovat ministra zdravotnictví po současných průměrných 14,5 měsíce služby?

Centrální postavení má pacient, který musí být srozumitelně informován o svém zdravotním stavu a rozhodovat tak o dalším léčebném postupu s tím spojenou alokací prostředků ze zdravotního pojištění i z dalších zdrojů.

Pro úroveň kvality je rozhodující zdravotník, tedy lékař a další pracovníci ve zdravotnictví. Základem je posílení zájmu těch nejlepších studentů do zdravotnického školství všech stupňů a jejich následný výběr pro studium. Celoživotní vzdělávání je přirozeným pokračováním zdravotnického studia. Mělo by být organizováno tak, aby udržovalo vědomosti zdravotníků na aktuální úrovni.

Zdravotnická zařízení ambulantního i nemocničního sektoru je třeba udržovat funkční po personální i technické stránce. K tomu je potřeba vytvořit takové podmínky, aby mohla zařízení provádět personální i investiční politiku stejným způsobem, jako v jiných odvětvích hospodářství. Na druhé straně nelze podporovat plošné transformace, redukce nebo vznik nových zdravotnických zařízení nebo jejich částí, pokud k tomu nebude vytvořen příslušný ekonomický projekt s návazností na kvalitu a dostupnost zdravotní péče, vzniklý v partnerské konsenzuální spolupráci ministerstva, pojišťoven, profesních komor a odborných společností.

Zdravotní pojišťovny tvoří nadále významnou součást moderního zdravotnického systému. Je třeba jim ale vytvořit takové zákonné podmínky, aby mohly nabízet pro svoje klienty takové služby, které budou konkrétním pojištěncům nejlépe vyhovovat, čímž se stanou plnohodnotnými pojišťovacími ústavy a nikoliv jen přerozdělovacími úřady zdravotních daní. Pojištěnec by měl mít navíc právo s ohledem na své příjmy vkládat do pojišťovenského systému více prostředků, než je předepsáno, a uplatňovat je jako daňově uznatelnou nákladovou položku. Za to mu pojišťovna nasmlouvá přiměřené dodatečné plnění ve smyslu zbytných služeb jako je nárok na vyšetření a ošetření vedoucím lékařem, hospitalizace na jednolůžkovém pokoji s definovaným vybavením, častější vizitu vedoucím lékařem a pod. Systém tak bude moci pracovat s větším objemem finančních prostředků ke zlepšování péče pro všechny, čímž se prohloubí solidární forma pojištění.

Stát by měl nadále garantovat kvalitu a dostupnost zdravotní péče prostřednictvím ministerstva zdravotnictví ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami, profesními komorami a odborným společnostmi v ambulantní i nemocniční sféře. Zároveň si ponechá rozhodující vliv v páteřní síti českého zdravotnictví reprezentované především fakultními, případně dalšími strategickými nemocnicemi, ve kterých bude pokračovat rozvoj všech základních i specializovaných oborů a center. Toto se nebude dít na úkor ambulantní sféry v segmentu praktických lékařů ani ambulantních specialistů, které nadále považujeme za základní stavební prvek českého zdravotního systému a nadále jim budeme vytvářet takové podmínky, aby nebyly vytvářeny rozdíly v různých formách vlastnictví zdravotnických zařízení. Financování k podchycení stávající úrovně kvality a dostupnosti péče, případně její další zkvalitňování by mělo být vícezdrojové s akcentem na úpravu priorit rozpočtového určení daní (např. úpravy plateb za státní pojištěnce pokryté úpravou nákladů na armádní zakázky), těsnějším přirozeným propojením zdravotní a sociální sféry, umožněním zvýšených plateb do zdravotně pojišťovacího koše od vyšších příjmových skupin, bonifikace důrazu na prevenci u jednotlivých pojištěnců a tím omezení nutnosti budoucího čerpání zdravotní péče, stanovením hranice pro čekací doby, které neúměrně zatěžují pacienty i zdravotní systém dodatečnými náklady, podporou základního i klinického výzkumu, vzájemně výhodnou mezinárodní spoluprací.

V našich očích je vždy na prvním místě pacient, ale především takový, který přijímá odpovědnost ke svému zdraví.