I Siemens vyvíjí přístroj, který by měl analýzou vydechovaného vzduchu poznat tuberkulózu nebo nádor v plicích.

Představa, že lékař nechá pacienta fouknout do přístroje a na počkání se z analýzy dechu dozví, jakou chorobou nemocný trpí, je pořád vzdálená řadu let. Ale vědci se k ní snaží přiblížit. Často metodami založenými na hmotnostní spektrometrii.

Tuto metodu se snaží i v ČR rozvíjet tým z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd ČR, z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a ze Státního zdravotního ústavu. Snaží se z dechu zjistit cystickou fibrózu (z obsahu kyanovodíku v dechu nemocných) či zánětlivá střevní onemocnění, např. Crohnovu chorobu (při ní se v dechu objevuje plynný pentan).

Na scéně také Siemens

Do obdobných výzkumů se zapojila rovněž společnost Siemens. Má za sebou zatím první sérii testování přístroje, který rozpozná pacienty s tuberkulózou či nádorem plic.

Jestli se přístroj opravdu dostane až do lékařských ordinací, se teprve ukáže. Nicméně je zřejmé, že Siemens má k možnostem praktického využití přece jen snazší cestu než vědci z výzkumných laboratoří…

Jak funguje hmotnostní spektrometr

Návštěvníky Klubu doktora Vlacha možná zajímá, jak hmotnostní spektrometrie funguje. (Celý následující text její princip popisuje.)

Tato metoda se již dlouhá desetiletí využívá k velmi přesnému stanovování hmotnosti částic či složení sloučenin. Přístroj rozděluje jednotlivé molekuly ve vzorku podle hmotnosti na základě jejich pohybu v elektrickém poli.

To ovšem znamená, že lze analyzovat pouze elektricky nabité částice. Na vstupu do spektrometru je proto umístěn tzv. ionizátor. Dýchne-li pacient do vyvíjeného přístroje firmy Siemens, projde vzduch nejdříve tímto ionizátorem, v němž jsou sloučeniny v dechu bombardovány nabitými částicemi rtuti. Z původně nenabitých molekul se tak stanou nabité, které jdou dále do analyzátoru.

Ten je tvořen čtyřmi podlouhlými, proti sobě umístěnými tyčemi, jimiž prochází elektrický proud. Mezi tyčemi se tím vytvoří elektrické pole, do něhož jsou vháněny nabité molekuly z ionizátoru. Jelikož má každá molekula jinou hmotnost, pohybuje se v tomto poli různým způsobem. Po vylétnutí z analyzátoru dopadají molekuly na detektor, přičemž se místo dopadu liší právě podle toho, jak moc byla jejich dráha v analyzátoru změněna. Na detektoru je tedy možné pozorovat obrazec charakteristický podle koncentrace molekul – a v budoucnu možná i charakteristický podle nemoci, jíž pacient trpí.

Čtěte také: Pach prozradí melanom